Odchod na vojnu? Možná jsem se moc ukvapil
V A-týmu Sparty jste strávil dlouhých třináct sezon. Jak na ně vzpomínáte?
Na Spartu vzpomínám jen v tom nejlepším. Začátky v áčku jsem si moc užil, v kabině byla skvělá parta. Nejlepší bylo, když se mi podařilo jako malému klukovi dostat se až do A-týmu mezi zkušené hráče. Utekla už spousta let, pamatuji si, jako bych hrál včera. (usmívá se)
Vaše jméno je pevně spjato i se sparťanskou mládeží. Vybavují se vám vzpomínky?
Ano. Vzpomínám si, že jsem začínal na Štvanici ještě v žákovských kategoriích. Bylo mi osm let, což už je strašná doba. Ani to snad není možné. (usměje se) Žáci trénovali jinde než áčko a na velkou ledovou plochu jsme chodili pouze jednou týdně. Bylo to docela zajímavé.
Za A-tým jste poprvé nastoupil v sezoně 1966/1967. Pamatujete si na svůj první zápas?
Samozřejmě. Tenkrát jsme hráli v Košicích. Trenéři mě postavili do jedné formace vedle pana Adamce a Rudolfa Šindeláře. Byly to krásné chvíle a neuvěřitelné vzpomínky. Všem se nám docela dařilo a spolupráce na ledě i v kabině fungovala. Myslím si, že jsme nakonec i vyhráli.
Záhy jste však musel ze Sparty odejít kvůli povinné vojně. Bylo to pro vás těžké?
Možná jsem se až moc ukvapil, nevím, jestli to nebyla chyba. Mohl jsem asi ještě chvíli počkat, ale na druhou stranu jsem se naučil spoustu nových věcí, což bylo bezvadné. V Jihlavě jsem odehrál asi jen čtyři utkání. (usměje se) Moc jsem se tam neuchytil a později odešel do Dukly Hodonín, kde byla skvělá parta v čele s panem trenérem Havlátem. Celou sezonu jsme hráli okolo druhého místa v tabulce společně s Vítkovicemi. Všichni jsme koukali jen na výsledky.
Po krátké epizodě následoval comeback do Sparty. Jakou jste dostal roli?
Do týmu jsem přicházel jako nejmladší. Pořád jsem byl oproti ostatním spoluhráčům opravdu hodně mladý. V kabině byla legrace, kluci byli v pohodě. Ani si ze mě neutahovali. Drželi jsme pohromadě. Všichni jsme byli vesměs Pražáci. Dnešní doba je trochu jiná. My tehdy hráli za klub, kterému jsme fandili už jako malí, který nás vychoval.
Skromná role? Nikdy jsem neměl vysoké nároky
Pomáhali vám i starší hráči?
Samozřejmě! Všichni jsme byli jedna velká rodina. Začínal jsem hrát v té době, když Spartu trénoval pan Gut. Hrál jsem vedle pana Bukače nebo také s Františkem Tikalem. Důležité bylo, že starší kluci si na nic nehráli a všem mladým uměli poradit. Mně vždycky říkali: Hochu, tohle udělej jinak, snaž se. Pořád s nimi byla parádní souhra jak na ledě, tak i v kabině.
Na ledě jste vynikal svou energií a zarputilostí. Co vám říkali spoluhráči?
Všichni jsme si navzájem moc pomáhali. Hodně hráčů z celého týmu hrálo do těla, pořád jsme se povzbuzovali a hráli jako jeden tým. Nehráli jsme pro sebe, ale hlavně pro Spartu. Každému soupeři bylo třeba ukázat, že to nebude mít v utkání jednoduché. Na Spartě nám celkově všem ohromně záleželo, vždycky jsme chtěli být nejlepší mužstvo v lize a dotáhnout to až na vrchol.
I přes velké úsilí vám nakonec unikla meta 500 odehraných zápasů. Mrzí vás to?
Trošku ano. Na druhou stranu v dnešní době se odehraje daleko více utkání. Kdyby se tenkrát hrálo třikrát do týdne, určitě bychom měli ve svých statistikách ještě větší počet odehraných utkání. Dnes se hraje v základní části čtyřikrát každý s každým, zatímco my jsme hráli jen dvoukolově. V lize nastupovalo i méně týmů, bylo nás snad jen dvanáct. Tři mančafty byly navíc ze Slovenska.
Předpokládám, že být součástí Sparty musela být pro každého velká čest, je to tak?
Ano. Tenkrát, když se někdo chtěl dostat až nahoru do áčka, musel už něco umět. Trenéři pak dali šanci mladým klukům, kteří poctivě makali pro tým. Ve Spartě si vždycky nechávali jen ty nejlepší. Když porovnám naši dobu s dnešní, je to jiné. Když někdo vystřelil bodově nahoru a chtěl odejít za lepším do Ameriky, to vůbec neexistovalo. Ani jsme si nic takového nemohli dovolit.
Spartu musím sledovat až do konce života
Na ledě vás spoluhráči pasovali do skromnější role. Jste takový pořád?
Já nikdy neměl vysoké nároky. Po konci své kariéry jsem se chtěl hned zapojit do trenérství. Jako trenér byla pro mě priorita pracovat spíše s mládeží než s áčkem. Hodně mě zajímala výchova mladých hokejistů, věřím, že jsem odvedl dobrou práci, ve které chci ještě pokračovat.
Je pro vás trenérská kariéra další novou výzvou?
Určitě. Trenérům jsem tenkrát chodil pomáhat ještě v dobách, kdy jsem působil jako aktivní hráč. Jakmile jsem skončil s hokejem, ihned jsem se začal věnovat jedné ze sportovních tříd na Spartě. Když vás to baví, děláte vše na maximum. Byl jsem rád, že jsem mohl zůstat u hokeje, který mě zkrátka baví celý život. Snažím se, abych vychoval další nadějné kluky, kteří mají šanci se někam dostat. Musíte být do toho zapálený na sto procent, aby se vám to postupně dařilo.
V minulosti vám prošla rukama i další sparťanská legenda Jiří Zelenka. Jak fungovala vaše spolupráce?
Jirka Zelenka byl skvělý hráč. Stejně jako ostatní hrál jen pro tým. Všichni poslouchali. Ještě, když jsem hrával, chodil se společně se svou partou dívat na mé zápasy. Na ledě byl celoplošně nenápadný, přitom v útočném pásmu soupeřům často hodně zavařil a byl velmi nebezpečný. Pokaždé si dokázal najet do střeleckých pozic, ze kterých pak skóroval. Takhle dával plno gólů. Byl velice šikovný. Například, když ještě hrál společně s Jardou Kverkou v dorostu, byla to paráda na ně pohledět. Byli ochotní nikomu nepůjčit puk, jenom si přihrávat a dávat góly.
Sledujete nyní dění okolo sparťanského klubu, nebo se věnujete více svým zálibám?
Samozřejmě sleduji! Jsem jedna z legend, musím ji sledovat až do konce svého života. (směje se) Chodím i do O2 areny. Obecně členství v Klubu legend vnímám velmi prestižně. Jsem Spartě hodně vděčný za to, že mi dala šanci hrát na takové úrovni po boku velezkušených hráčů. Hokej je stále moje největší záliba, nic se mu zkrátka nevyrovná. Věřím, že u něj ještě pár let vydržím v roli trenéra.
