V kolika letech ses poprvé postavil na brusle?
Myslím, že to bylo asi ve čtyřech letech na rybníce kousek od Jihlavy, kde jsme bydleli na vesnici. Přivedl mě k tomu můj děda, jeho kamarád hrál právě hokej, tak mi nabídl, jestli bych si to nechtěl zkusit.

Dalo by se tedy říct, že pocházíš z hokejové rodiny?
Asi ne úplně z hokejové rodiny v tomto slova smyslu. Strejda chvíli hokej hrál, ale skončil poměrně brzy, asi již v dorostu. Ale hokej se doma sledoval, děda ho měl hodně rád. Chodil se dívat hlavně na Jihlavu, protože jsme bydleli nedaleko.

Máš i sourozence, hrají také hokej?
Mladší brácha hraje, mladší ségra dělá krasobruslení. Všechny děti jsme na ledě.

Byl hokej jasnou volbou, nebo jsi vyzkoušel i jiné sporty?
Chvíli jsem hrál fotbal, asi půl roku, myslím. Ani mě to zas tak moc nebavilo, nedalo se to všechno stíhat. Občas jsme si klukama chodili zakopat jen tak, nebo jsme si zahráli třeba florbal. Řekl bych, že jsem dělal tak zhruba vše, co se dalo.

Hrál jsi od začátku útočníka?
Vlastně si myslím, že ne. Nedávno jsem viděl nějakou svou starou hokejovou kartičku, na které bylo napsáno "obránce." Ale to by mohlo být třeba z druhé třídy, takže vlastně sám nevím. (usmívá se) Ale myslím, že jsem se vždycky tlačil do útoku.

Kdo byl, nebo pořád je, tvým vzorem?
Když jsem byl malý, hodně jsem vzhlížel k Tomáši Čachotskému. Ten hrál a pořád hraje za Jihlavu, už je takovou legendou Maxa ligy. No a teď se mi asi nejvíc líbí Connor McDavid, řekl bych.

Přes které kluby vedla tvá cesta na Spartu?
S hokejem jsem začínal v Jihlavě. Tam jsem hrál do deváté třídy. Právě v devítce mi přišla nabídka, že bych mohl jít sem na Spartu. Když jsem to slyšel, byl jsem z toho ohromně nadšený. Pro mě to bylo vždy něco neuvěřitelného, když jsme hráli proti Spartě. Hned jsem tu zkušenost chtěl zažít, a pořád se mi tady moc líbí.

Který trenér ti v tvém hokejovém rozvoji pomohl nejvíce?
Kdybych měl začít ještě v Jihlavě, tak tam asi pan trenér Dzurik, kterého jsem měl asi v osmé třídě. Ten byl mladší, byl na nás strašně hodný. Snažil se s náma bavit přátelsky, nechal nás hrát tak, jak jsme my chtěli. To mi hodně pomohlo. Na Spartě pak asi pan trenér Žemlička, který si mě, když jsem hrál druhý rok za dorost, vytáhl k juniorce. To mě posunulo neskutečně.

Zúčastnil ses nejen mistrovství světa U18, cítíš posun i díky těmto akcím?
Určitě. To jsou ty největší zkušenosti, největší zápasy, které člověka můžou potkat. Pak se k tomu přidaly ještě zápasy v áčku. Ale reprezentační zkušenosti jsou, řekl bych, nenahraditelné. Ty jsou v úplně jiném tempu.

Co bys řekl, že jsou tvé hokejové přednosti, ale i slabiny?
Začal bych tím, co zlepšit, a tím je fyzická hra. Nemám ještě tak dobré parametry. Pak bych chtěl vylepšit ještě hru před brankou. Mou předností si myslím, že je čtení hry. Dokážu klukům dobře nahrávat do prostoru, kam to potřebují. A zatím mi jde dobře i zakončení.

Potkala tě na tvé cestě nějaká nepříjemnost?
Loni jsem měl zlomenou čelist, to bylo asi nejhorší. A nebylo to jen kvůli hokeji, ale taky jsem nemohl pořádně jíst.

Co povazuješ za svůj největší úspěch? A co je tvým cílem?
Úspěch asi titul s juniorkou dva roky nazpět. A mým cílem je hrát stabilně za naše áčko.

FOTO: Ondřej Postl a Ronald Hansel