Zažíváte paradoxní situaci. Nedostal jste se do nominace na mistrovství světa do 20 let, pak jste se ale několikrát blýskl ve sparťanském dresu a přišla pozvánka do seniorské reprezentace. Není toho na vás najednou moc? 
Ještě to všechno složitě pobírám (smích). Už jen to, že jsem se objevil v pozici náhradníka v seniorském národním týmu, pro mě bylo něco výjimečného. Něco, co jsem vůbec nečekal. A že jsem se dostal do finální nominace? Wow. Tomu nemůžu pořád uvěřit. Je to strašně krásný pocit. 

Přitom od začátku sezony stoupáte krůček po krůčku výš. Skvěle jste si vedl v Litoměřicích, pak využil prostor od Uweho Kruppa ve Spartě. A teď obléknete národní dres. 
Všechno je to na mě dost rychlé, přiznávám. Tohle jsem opravdu vůbec nečekal. 

Váš otec, dlouholetý sparťan Martin Rousek, za svou kariéru absolvoval dva zápasy v národním týmu. Co pro vás možnost obléct si po sparťanském i český dres znamená? 
Znamená to pro mě hodně. Asi jako pro každého, kdo tuto možnost dostane. Je to něco, na co se nezapomíná. Něco, co jsem si vždycky přál. Nosit národní znak na hrudi, to je pro mě vždy veliká čest. 

Není třeba vás po raketovém rozletu držet trochu při zemi? 
Myslím, že ne. Vždy jsem byl učen ke skromnosti, takže doufám, že mě nikdo při zemi držet nemusí.

V lednu jste navíc prodloužil smlouvu se Spartou. Pomohla i tahle zpráva k vašim výkonům?
Hlavně mě to moc potěšilo. Vědět, že budu hrát za Spartu další dva roky, to je také moc krásný pocit.