Jak ses dostal do Sparty?
Žil jsem ve Spojených státech, kde jsem pracoval s profesionálními sportovci a podnikateli. Po čase jsem si začal říkat, že bych chtěl sedm let zkušeností přenést zpátky do Česka. Do Sparty mě doporučil Michal Břetenář a po několika kolech rozhovorů si nakonec vybrala mě, čehož si moc vážím! Hlavně toho, že mi dala důvěru, i když jsem žil v zahraničí. Udělám všechno proto, aby se kluci cítili skvěle. Na ledě i mimo něj.

Vzal jsi Spartu i kvůli tomu, že je více na očích?
Určitě, jasně! Už jen tím, že se neustále mluví o osmnácti letech bez titulu. Kolikrát se říkalo, že „tohle je ta sezona“. Všechno vypadalo slibně. A nic. Takhle se vytváří silné negativní přesvědčení i u hráčů. Ti se ale musí dostat do stavu, jako by v této pozici byli poprvé a žádných osmnáct let čekání neexistovalo. Musím jim s tím pomoci, aby necítili tak velký tlak.

Kdy jsi měl první kontakt s hráči?
V létě jsem byl na soustředění, abych se klukům představil a vysvětlil jim, proč je mentální stránka důležitá a jak funguje. Pak jsme začali s individuálními sezeními s těmi, kteří chtěli začít hned. Od té doby si voláme každý týden. V září jsem se musel ještě vrátit do Ameriky, takže jsme pracovali na volnější bázi podle potřeby jednotlivých hráčů. Teď už jsem ale stabilně v Česku a začali jsme pracovat intenzivněji. Obrat k lepšímu je vidět, kluci se zvedají!

Jak vypadá práce s našimi hokejisty?
Pracujeme převážně jeden na jednoho, díky čemuž se můžeme dostat do hloubky a ovlivnit hráče tak, aby podával optimální výkon. Používáme především moji metodu mentálního přeprogramování, kdy měníme jejich limitující přesvědčení a odemykáme nevyužitý potenciál. Sezona nezačala ideálně, ale kluci to chtějí změnit. Makáme na tom.

Patří k tomu i práce s hráči, jejichž role je třeba menší, ale stejně důležitá?
Každý hráč má svou roli. Je důležité ji přijmout a vlastnit ji. Tým musí být jeden organismus, který si pomáhá. Každý je stejně důležitý, ať hraje v jakékoliv lajně. Všichni máme jeden cíl! Snažím se klukům vytvářet prostředí, ve kterém podávají nejlepší výkony a stávají se pro tým klíčovými.

Seděl jsem v lavici se Špágrem

Jak ses k mentálnímu tréninku dostal?
Ve škole jsem měl na výběr hokejovou nebo matematickou třídu, takže jsem samozřejmě zvolil hokej. (směje se) Zajímavé je, že jsem seděl v lavici se Špágrem. Zároveň jsem se ale začal věnovat atletice, která mě bavila, jenže jsem byl průměrný. Nikdo by mi tehdy nevěřil, že ze mě něco bude. A právě tehdy jsem se, v patnácti letech, dostal k psychologii. Uvědomil jsem si, že až 95 % myšlenek i výkonu vychází z nevědomé mysli. Lidé jsou v tomhle ohledu opravdu jako stroje. Začal jsem na sobě pracovat. A během tří měsíců jsem se z průměru dostal na první místo v republice a zaběhl pátý nejrychlejší čas v historii Česka.

První impulz, že na tom něco bude?
Přesně tak. Fyzický trénink jsem nijak nezměnil, takže mi bylo jasné, že ten posun přišel z hlavy. Začal jsem se o to zajímat víc do hloubky a zkoušel různé přístupy. Díky tomu jsem později překonal dva národní rekordy a jeden rok byl dokonce třetí nejrychlejší na světě. To mi kariéru vlastně zároveň otevřelo i uzavřelo. Věděl jsem, že chci zůstat u psychologie a pochopit, jak přesně funguje mysl a podvědomí.

Jak ses ale dostal do Spojených států?
Nejdřív jsem odjel na Bali, kde jsem se učil od těch nejlepších, ale cítil jsem, že tomu ještě něco chybí. Začal jsem proto experimentovat se svou vlastní metodou a hledat klíče, díky kterým je možné dosahovat výsledků rychleji. Pak jsem se přesunul do Texasu, kde žila moje manželka, se kterou jsem se seznámil právě na Bali. Tam jsem začal svou metodu používat naplno. Prošlo jí už přes tisíc klientů, od sportovců po podnikatele.

Co si pod tou metodou představit?
Pracuji s podvědomou myslí. Myšlenky ani emoce si z velké části nevybíráme, většina z nich je automatizovaná. Do sedmi let jsme jako houby: nasáváme všechno bez filtru. Sledujeme, jak se chovají rodiče a naše okolí, a všechno si zapisujeme jako „programy“ do podvědomí. V sedmi letech se ten proces uzavírá a nové přesvědčení se do nás dostane už jen skrze silný emoční zážitek – pozitivní, nebo negativní. Nebo skrze moji metodu. (směje se)

Cítíš, že je v Česku o mentální koučink větší zájem než dřív?
Jsem mile překvapený! V Česku působím teprve pár měsíců, ale zpráva o tom, co dělám, se rozšířila neuvěřitelně rychle a zájem je obrovský. V Americe je mentální koučink naprosto běžná součást sportu i života. Tam za mnou často přicházejí i rodiče, kteří chtějí pomoct svým třináctiletým talentům. To v Česku zatím tolik nevidím, ale když už se někdo začne zajímat, jde do toho naplno, stejně jako lidé v Americe. Nemám pocit, že by Češi byli méně otevření. Lidé i fanoušci už chápou, že hlava ovlivňuje výkon. Mysl člověka funguje stejně, ať jsi odkudkoli.

Konkurence v Česku už je velká, nebo ne?
Je tu spousta koučů, kteří tě naučí techniky, jak zvládat stres. Já ale pracuji na hlubší úrovni. Tam, kde se změna nestane jen rychle, ale i trvale. Pomáhám lidem vytvářet nové asociace, díky nimž se na ledě chovají stejně sebevědomě jako na tréninku.

Jak moc se dá ten přístup individualizovat?
Tisíc lidí, tisíc klíčů. Každý potřebuje něco trochu jiného. Dám příklad mimo hokej. Spolupracuji s Ondřejem Kopeckým, nejlepším českým desetibojařem. Vypadalo to, že nezvládá tlak velkých závodů. Zkoušeli jsme ho snižovat, ale bez výsledku.

Takže jste to otočili?
Přesně tak. Rozhodli jsme se tlak naopak zvýšit. Po prvním dni důležitého závodu jsme úplně změnili přístup a dali mu tři nová přesvědčení: Pod tlakem podávám nejlepší výkony. Vždycky najdu cestu k vítězství. Jdu si za tím, co mi patří. Díky tomu druhý den udělal tři osobní rekordy a z šestého místa celý závod vyhrál. Navíc v historicky nejlepším výkonu. V hokeji to funguje podobně. Můžeme pro hráče vytvořit „malé playoff“ už během základní části, aby se naučili cítit v tlaku komfortně.

Pracuje se ti se sportovci lépe díky jejich přirozené soutěživosti?
Určitě. Když se zaměřuju na výkon, ať už ve sportu, nebo v byznysu, je to jednodušší. V běžném životě je víc proměnných a stresových impulzů. Měl jsem klienty s různými cíli i problémy a pokaždé jsme dosáhli změny, po které toužili. Mysl je neuvěřitelně silná. Když se dobře nastaví, úspěch je jen otázkou času.

Když přijde prohra, neumíme se od ní odlepit

Mně osobně přijde, že neumíme pracovat s neúspěchem. Je to tak?
Ano. Všechno, co se děje, je ve skutečnosti neutrální, význam tomu dáváme my sami. Když v Česku rozbiješ talíř, většina lidí se usměje, protože „to přináší štěstí“. V Americe by se naopak rozčílili. (usmívá se) Každá situace je taková, jaká věříš, že je. Ve sportu často řeším, že když přijde prohra, neumíme se od ní odpoutat a pustit ji z hlavy.

Může hokejistovi paradoxně uškodit, když je moc přemýšlivý?
Asi ano. Když dáváš pozornost špatným směrem a pořád dokola přemýšlíš nad problémem, jen ho tím posiluješ. Mysl se pak soustředí výhradně na to negativní. Dám příklad: Máš ženu, které všichni říkají, že je krásná, ale pokud je přesvědčená, že má špatný nos, nikdy lichotkám neuvěří. Mysl si vždycky potvrzuje to, čemu věří. U takových lidí je potřeba „otočit mysl“ pozitivním směrem. U těch, kteří tolik nepřemýšlejí a jsou spíš splachovací, se postupuje jinak. Nemám jednu univerzální šablonu, a právě to mě na té práci baví. Hledám různé klíče, dokud to u člověka nepřecvakne. Když se to povede, vidíš změnu nejen na ledě, ale i v osobním životě.

Jak vnímáš fanoušky?
Fanoušci jsou nedílnou součástí týmu. Vytvářejí atmosféru, která může být obrovskou podporou, ale někdy i velkým tlakem, o kterém se s hráči často bavíme. Bohužel jsem zažil i situace, kdy někteří lidé posílali hráčům naprosto nesmyslné zprávy, třeba že je zabijí, nebo že ublíží jejich rodině. To je naprostý extrém! V takových chvílích by se každý fanoušek měl sám sebe zeptat, jakou atmosféru vlastně vytváří. Jestli Spartě pomáhá vyhrávat, nebo po ní v těžkých chvílích ještě víc šlape.

Nekryje se to ale s tím, že fanouškům na Spartě prostě záleží?
Samozřejmě! Když se nedaří, je jejich nespokojenost pochopitelná. Většině z nich na Spartě opravdu záleží. Jenže napsat negativní komentář je vždycky to nejjednodušší, a přitom to hráčům situaci spíš ztíží. Oni sami dobře vědí, že nehrají tak, jak by chtěli. Když se ale na Spartě dokážeme semknout, v kabině i na tribunách, je to to nejlepší, co může fanoušek pro tým udělat. A kolik sparťanů v hledišti bývá! Ta podpora je obrovská. A za to jsme opravdu vděční.