Ondro, vy jste šumperský rodák a tamtéž jste začínal s hokejem. Šumperk není zrovna za rohem, mohl byste přiblížit, jak došlo k tomu, že vaše další hokejové kroky směřovaly právě na Spartu?

Mikliš: V Šumperku trénoval starší dorost pan Kužílek, který rok nato odešel na Spartu. Já jsem tam pak ještě rok zůstal a on si mě vytáhl na sparťanský kemp mladšího dorostu, kterým jsem prošel a tím bylo dané, že dál budu pokračovat tady.

A vy, Jirko, kdy jste se dozvěděl, že se budete připravovat s "A" týmem a budete figurovat na soupisce před novou sezonou?

Černoch: Nějaké náznaky jsem měl už někdy v prosinci a pak těsně předtím, než jsem odletěl na mistrovství světa mi řekl pan Geffert, ať se na to připravím a po návratu mi volal pan Martinec, že novou sezonu začnu s áčkem.

Fanoušci, pokud vás nesledovali v mládežnických výběrech, o vás mnoho nevědí. Jakými typy hráčů jste, pokud byste to měli nějak v krátkosti shrnout?

Mikliš: Nejsem žádný bruslařský mistr, takže dopředu moc nehledím. Jednoznačně jsem defenzivní typ obránce, ten co to jistí vzadu.

Černoch: Mám výhodu, že jsem pravák. Těch je, nejen tady na Spartě, málo. Třeba loni jsem kvůli tomu hrál často přesilovky. Pokud jde ale o zakončení nájezdu, kličku do bekhendu moc často nevolím. Odmala mi táta říkal, ať střílím nad lapačku, že to gólmani nemají rádi, a tak se to tak snažím dělat (úsměv).

Jste oba čerstvými držiteli stříbrné medaile z mistrovství světa osmnáctek ve Finsku. Na jaký moment nebo zápas turnaje vzpomínáte nejraději?

Mikliš: Jednoznačně semifinálové vítězství nad Kanadou. To bylo něco neuvěřitelného. V ten moment jsme už věděli, že máme jistou stříbrnou medaili, což nikdo před námi ještě nedokázal. Na druhou stranu bezprostředně po finálové porážce s USA tam bylo velké zklamání z prohry. S odstupem času ale tenhle pocit vymizel a převládla radost ze stříbra.

Černoch: Celé je to nádherné, co jsme tam dokázali. Vždycky když si na to vzpomenu, tak mě mrazí po zádech, protože to se zažije jednou za život, že se sejde taková parta. Bylo to super.

Kde vidíte hlavní rozdíl mezi českými mládežnickými výběry a třeba Švédy, kteří v tomto ohledu bývají často dáváni za vzor?

Mikliš: Řekl bych, že nám mladým občas trochu chybí pokora. V té souvislosti musím právě zmínit skvělého kouče Petra, který nás k tomu nejen po celou dobu toho turnaje vedl, a to, že jsme to dotáhli takhle daleko, je především jeho zásluha.

Černoch: Nejde jen o Švédy, ale jak jsem měl možnost se potkávat s těmi zahraničními hráči, měl jsem pocit, že se chovají mnohem víc dospěle než my a celkově jsou na tu kategorii, kterou hrají, a na ten věk, takoví vyspělejší. Podle mě je to o tom, že oni se mnohem dříve zapracovávají do toho dospělého hokeje, a proto pak ke všemu přistupují víc profesionálně. A pak bych určitě zmínil taky výchovu. Chybí pokora, jak říká Ondra, to je myslím největší problém.

Na Spartě dochází k velkému omlazení kádru, cítíte větší šanci se probojovat do základní sestavy?

Mikliš: Rozhodně je to velká příležitost a byl bych moc rád, kdyby se to povedlo, ale právě zejména my mladí moc dobře víme, že nás čeká ještě hodně dlouhá cesta. Navíc na Spartě rozhodně není nikdy o konkurenci nouze.

Jaké byly pocity, když jste poprvé přišli do kabiny áčka? Zajímalo by mě, jaké jsou vůbec vztahy v kabině mezi staršími a mladšími hráči? Ten věkový rozdíl je někdy celkem velký...

Mikliš: Být v "A" týmu, to je jiný svět. První den to bylo hodně zvláštní, to jsme jen koukali a nic neříkali. Teď už je to ale naprosto v pohodě a bavíme se spolu jako bychom se znali už dlouho.

...s kým třeba? Kdo je největší sympaťák?

Mikliš: Třeba pan Kumstát...

Černoch: Souhlasím s Ondrou. Dýchne na vás, že jste přišel do profesionálního prostředí a všechno je na jiné úrovni. A nemluvím jen o zázemí, ale třeba i o trénincích. Starší hráči, ale i ti mladší, se nám snaží jít příkladem a pro nás mladé je to skvělé, že od nich můžeme sbírat zkušenosti. V tomhle nám třeba hodně pomáhá Marek Hrbas.

Jak moc se liší příprava, když porovnáte dorost nebo juniorku s "A" týmem?

Mikliš: O hráče je tu rozhodně mnohem lépe postaráno. Když jsem měl něco s achilovkou, tak mě hned poslali k lékaři, který mi okamžitě určil diagnózu, řekl co mám a nemám dělat. To moc často v juniorce nebývá, že by se vám někdo takhle okamžitě věnoval.

Černoch: Je kladen mnohem větší důraz na to, abychom věci dělali precizně. Když to řeknu zjednodušeně, jde spíš o kvalitu, ne o kvantitu. A myslím si taky, že více než na vytrvalost, je to zaměřené na výbušnost a sílu.

Co v suché přípravě vysloveně nesnášíte?

Černoch: Rozhodně je to běhání, když už na to dojde, tak dlouhé vytrvalostní tratě, to nenávidím…

Mikliš: Všechno! (smích)….Ne, dobře, asi taky běhání. Ani ne tak dlouhé tratě, s těmi se ještě nějak vypořádám, ale spíš takové ty rychlé přechody, zastavení, běh, zpátky…

Kde se vidíte za pět let?

Mikliš: Kdyby to šlo hodně dobře, tak protože jsem si vybral evropskou cestu, chtěl bych hrát KHL.

Černoch: Nejradši tady, v dresu Sparty. To je můj sen, hrát tady za dospělé.

A jaký je váš hokejový vzor?

Mikliš: Marek Židlický.

Což je zvláštní, vzhledem k tomu, že jste říkal, že jste defenzivní typ beka…

Mikliš: Mně se líbí jeho ruce, technika a jakou má střelu. Ale pokud bych měl jmenovat vysloveně z těch obránců co to řežou, pak asi Jakub Kindl.

Černoch: Já jsem měl odmala vždycky rád Tomáše Plekance, protože se mi hrozně líbí jeho způsob hry. A posledních pět let je to pak jednoznačně Tomáš Rolinek, obdivuju jeho přístup k k trénikům, ke hře a všemu kolem. Je to obrovský bojovník.